Poslední král pod Horou

 "Vaše výsosti, přišel pan Samvěd Křepelka a přeje si s vámi neodkladně mluvit." Vysoký muž hledal v gondorských zahradách marně klid. O tom ho přesvědčilo i hlasité klapání bot jednoho z dvořanů. Povzdechl si a aniž by se otočil od malého bílého stromu, který byl  zasazen teprve nedávno, promluvil. 

 "Nech ho zavést do knihovny Rowane, ať si tam udělá pohodlí, ať mu dají něco k snědku." Na chvíli se odmlčí a pak spěšně dodá. "Hned za ním přijdu." Dál už nic a mladík původem z Rohanu spěšně odklusal od svého pána. 

 Aragorn, tak se jeho výsost  jmenovala ještě chvíli posečkal na místě. Jeho šedé oči byli na těch pár vteřin bez života stejně jako pohublá tvář. Byl rád, že za ním jeho hobití přítel z již rozpadlého společenstva přicestoval. Ale přesto... Nebylo to poprvé tento den, kdy se do jeho myšlenek jako nevítaný sváteční hosté vloudili vzpomínky na to nebezpečné putování. Přesněji řečeno hlavně na ty, kteří už s nimi dávno nebyli, na ty dva, kteří odpluli za své činy z šedých přístavů k ostrovům Tol Eressëa. Byla to velká pocta, ale i přesto... 

 Mrzelo ho, že Frodo nepřijal jeho nabídku k postu vrchního rádce. "Mám tě rád Chodče, ale mé místo je v Kraji. S Bilbem." 

 Zavrtěl hlavou, tím, že tady bude stát a vzpomínat na časy minulé, to mu žádného z jeho přátel nevrátí. Ani Froda, Toho, kdo nesl prsten nebo Gandalfa Bílého, moudrého čaroděje, který mu nesčetněkrát zachránil život. 

 S povzdechem nakonec skutečně opustil zahrady. 

 "Dobré ráno, příteli. Co potřebuješ, Same? Co je tak neodkladného, že jsi musel opustit svůj pohodlný pelouch?" Vyrukoval obvykle  zádumčivý Aragorn s první otázkou, jakmile otevřel velké dubové dveře, které vedli do ještě větší knihovny.  Jeho šedý pro některé přísný pohled spočinul na zavalitém zrzavém hobitovi, jehož nohy se svévolně pohupovali přes okraj rozložitého křesla. Cosi umolousaného a zaprášeného k sobě tiskl, jak si král uvědomil, když jeho zrak přestal zkoumat unavenou přítelovu tvář a špinavý cestovní oděv.

 "Můj kr-" Spustil hobit i v jeho hlase bylo znát, že má za sebou dlouhou cestu.

 "Same, pro tebe jsem jen Aragorn, kolikrát ti to budu muset opakovat? Copak jsem své království nezískal díky tobě?" Skočil mu vyšší z obou mužů do řečí, přestože se mračil bylo znát, že... to není myšleno nijak zle.

 "Nejen díky mě, Aragorne. A děkuji za optání, mám se moc dobře, děkuji. Mohl by ses někdy stavit do Dna Pytle, ostatně jsi tam vždy vítán, ale... to není důvod, proč jsem za tebou přišel. Donesl jsem Bilbovu a Frodovu knihu, byli by rádi, kdybys ji měl." Na chvíli se odmlčel a vyndal z ušmouraného ruksaku knihu v červené kožené vazbě. Ruksak, jakoby snad stále nebyl prázdný.  Sam tedy vyprávěl dál a Aragorn ho nepřerušoval jen si tedy zapálil dýmku a nabídl trochu dobrého kuřiva i svému hobitímu společníkovi, ale ten s díky odmítl.

 "Když jsem procházel knihovnu našel jsem tohle..." Z koženého vaku vytáhne druhou věc, která se tam schovávala. Vázání bylo zvláštní už jen tím, že byla z tepaného železa. I vazba byla zdobená stříbrem a Aragorn nepochyboval, že  se jedná o prvotřídní trpasličí práci.

 "Napadlo mě, jestli ji pan Bilbo nedostal od lorda Balina nebo někoho jiného z těch kteří s ním putovali. To, ale není to jediné divné, na co jsem při pročítání této knihy, která je bezpochyby o významných trpaslících, narazil. Pisatel se zmiňuje o jisté lady... Je to možné, že by měl král Thorin nějaké další příbuzné, kromě těch, co známe?" Sam se podrbal v kudrnatých vlasech a jeho společník zamyšleně bafal.

 "Možná trpasličí národ zostudila... Třeba trpaslíci považovali za důležité se o té dámě nezmiňovat." Poznamená klidně vyšší ze dvojice. No jeho chlupatonohý společník vrtí hlavou takovou rychlostí, div mu neodpadne z krku. Snad měl potřebu dívku hájit. Možná se mu zamlouval její charakter či co. Aragorn se ho zatím nechtěl ptát.

 "Podle té knihy to byla hrdinka a válečnice."

 "Knihy často lžou, Same..."

 "Já vím, ale ta dívka... Ta Thorien... Sice nevím, co je zač, ale... no to je jedno, hlavní je, že ta kniha je dost naškrábaná, některé runy nejdou přečíst. Když otočíš na poslední stránky, zjistíš, že jsou psané rukou pana Bilba." Sam na něj upře bezelstný pohled a záhy dodá. "Takže jsem ti předal a pověděl vše, co jsem chtěl. Moc mě těšilo, ještě se zastavím po cestě domů do Ithilienu."

 "Nezůstaneš tu?" V odpověď se mu dostane nesouhlasné vrtění hlavou. "Nebudu tě přemlouvat, pozdravuj ode mne Faramira a Eówyn."

 Pořádně ani nevěděl, kdy Samvěd odešel, stejně jako většina hobitů uměl chodit tiše jako duch. Aragorn znovu a znovu pročítal poslední stránky, které popsal Bilbo. Kapitola o Thorinovi a o té dívce byla nejdelší, takže se Sam asi nepletl.

 Válka byla na spadnutí. Nepřátel bylo mnoho a nás příliš málo. Nepochyboval jsem ani na okamžik, že Thorin příjde s něčím... S něčím, co nám pomůže. Byl to však Gandalf, kdo mi otevřel oči. Skřetí armáda měla pouze odvést pozornost, hlavní voj Sauronova vojska měl zaútočit někam úplně jinam. Od severu... Vše mělo začít na severní věži, na níž se vydal Thorin následován Fílim a Kílim. A ano, také Dwalinem, jeho nejlepšími muži, proti skřetí armádě vedené synem Azoga měli jen pramalou šanci. A co jsem udělal já? Sevřel v jedné ruce pevně žihadlo, nasadil si na prst kouzelný prsten, který jsem dostal od Gluma. Můj kapesník byl samozřejmě stále v pohotovosti. 

 Běžel jsem jako o život. Přesto všechno, co mi Thorin řekl a přesto všechno, co jsem já řekl jemu, jsem k němu stále cítil onu povinnost chránit ho. Byl to můj přítel. Byl!

 Doběhl jsem jen tak tak. Kolem už leželo pár lehko oděných skřetích mrtvol, zřejmě skřetí průzkumníci. Smrděli však úplně stejně jako normálně odění skřeti. "Thorine! Thorine, vím, že mě nechceš vidět, ale je tu něco mnohem..." Spustil jsem odhodlán ho varovat za jakoukoli cenu. Musel mě slyšet a taky, že slyšel. Velmi brzy jsem zahlédl jeho vousatou a unavenou tvář. Ulevilo se mi, byl sice neuvěřitelně zmožený, ale zdravý, ještě není pozdě. Kde, ale byli Fíli a Kíli? Dwalin chodil kolem cosi si bručíc pod vousy ve svém vlastním jazyce.

 "Bilbo, neomlouvej se, už je všechno-"

 "Na to teď není čas. Míří sem velké vojsko vedené Bolgem. Musíte okamžitě zmizet..." Bylo to neskutečně drzé a neslušné, dobře vychovaný hobit by si tohle nikdy neměl dovolit, skákat svým přátelům do řeči, teď jsem to však nemohl řešit.

 "Můžeme se s těma prašivcema vypořádat jednou pro vždy. Nemůžeme se stáhnout!" Vrčí Dwalin vztekle, avšak Thorinovi dojde absurdnost toho všeho. Přeměří si mě pohledem a poté k svému spolubojovníkovi rychle promluví.

 "Přesně o to mu jde. Najdi mé synovce a..." Všichni jsme zaslechli troubení rohu, které se odráží od stěn, takže zní ještě hrozivěji. 

 Jsme obklíčeni.

 To by nebylo ani  tak strašné. Horší byl pohled na osamoceného trpaslíka. Kíli, poznal jsem ho okamžitě. Kde byl, ale jeho bratr? Nebyl snad... Ale, byl. Najednou se objevili na hradbách všude kolem nás. Skřeti, Vrci a zajatý Fíli.

 "Takhle končí tvůj odporný rod, nejdřív ta děvka, tvá drahá starší sestra, pak tví drazí synovečci a nakonec ty, Pavézo, můj pán Sauron tě nechá trpět... Pokud nebudeš zlobit, zabije tě rychle." A s posledními slovy odsekl ten skřetí zbabělec  Fílimu hlavu. Z Thorina nevyšla ani hláska. Nic, jen koukal na odseknutou hlavu svého synovce, kterou k němu donesl vítr. To Kíli se zachoval úplně jinak. Vydral se z něj doslova zvířecí  křik. Dwalin ho musel držet, aby se sám nevydrápal až k Azogovi.

 "Pavézo, jak se zdá, snažíš se být rozumný, ale mě to nestačí. ZAÚTOČTE!" A s těmito slovy se na nás vrhli  poskoci vůdce skřetů. Musel jsem se bít sám a úplně jsem ztratil pojem o tom, kde je Thorin a to se mu zřejmě stalo osudným. A pak... Bojoval jsem sotva třicet minut, pak mě nějaký ze skřetů uhodil do hlavy a dál? Už jen tma.

 Probral jsem se a bylo najednou po všem. Kde byl, ale Thorin a ostatní?  Musel jsem je najít ačkoli se mi hlava zřejmě co nevidět bolestí rozskočí. Nemusel jsem jít daleko, abych našel prvního z jmenovaných. To však bylo vše, co jsem mohl považovat za dobré. Můj nejlepší přítel byl vážně zraněn a podle všeho už mnoho nescházelo, aby si ho vzala Paní Smrt.

 "Konečně, Bil-" Vykašlal krev a já jsem mu položil ruku na ústa, abych to nemusel poslouchat. Jaký by to byl pro mě svět bez tohoto velkého trpaslíka.

 "Tiše, Thorine, akorát se vysílíte... Musíte ještě chvíli vydržet. Musíte... Za chvíli přijde Gandalf a vyléčí vás." Na jeho tváři se navzdory tomu všemu objeví úsměv. Poznal to. Poznal, že mu lžu, sám jsem nevěděl, jestli se snažím přesvědčit jeho nebo  snad sám sebe.

 "Bilbo, tomu sám nevěříte. Já umřu a teď mlčte. Chci..." Znovu odmlčení, krátkodobé, jelikož se zjevně snaží dokončit svá slova víc než cokoli jiného. " Chci vzít zpátky svá slova. Omluvit se vám, nerad bych zemřel s tím, že mě nenávidíte, jelikož jste můj nejlepší  přítel. Byl jsem zcela zaslepený, nemocný a je mi líto do jakého nebezpečí jsem vás to zatáhl..."

 Pevně jsem stiskl jeho ruce, ze kterých už pomalu vyprchával život. "Neomlouvejte se, jsem vám neskutečně vděčný za vše, co jsem s vámi mohl prožít. Je to víc než si kterýkoli hobit, zcela obyčejný může zasloužit." Vypravil jsem ze sebe a jen silou vůle jsem držel slzy, které neměly daleko k tomu, aby se neskutálely po tvářích.

 "Sbohem, můj drahý lupiči, kdyby si našinec vážil víc domova nad zlato a drahokamy na světě by bylo líp. Vraťte se zpět ke svým knihám, Bilbo, vraťte se zpět domů, do Kraje, kam patříte..."

 To byl konec.

 Thorin Pavéza zemřel jako hrdina, třebaže jiní tvrdili opak.

 Byl to můj přítel a byl to ten nejlepší král, kterého jsem kdy poznal.

Bilbo Pytlík (napsáno roku 2941 t. v.)

 Aragorn dočetl poslední stránku. I on se cítil při čtení nějak prázdný. Položil knihu na stůl a opustil knihovnu. I jeho teď zajímalo, kdo byla ta starší sestra Thorina Pavézy... Byla to jen jeho intuice nebo Bilbo cosi důležitého v knize nezmínil?